Choulím se na lůžku v malé nemocniční kóji. Od ostatních pacientů mě dělí zastaralá opona. Po chodbě občas projde některý ze zdravotníků, většina z nich si mě ale nevšímá. Slyším rozhovory lékařů s ostatními pacienty a slyším i to, když je někomu opravdu špatně. Ve Washingtonu je uprostřed léta horko a vlhko. Uvnitř nemocnice je vzduch ale suchý. Cítím to na obličeji i v puse. Něčeho bych se ráda napila.
Čas tady utíká neskutečně pomalu. Levou stranu zad mi svírá ukrutná bolest, která mi nedá spát. Během večera mě dvakrát nebo třikrát navštívila lékařka. Jednou se na mě podívala a vyslechla si, co mě trápí. Potom mi přinesla výsledky testů: „Zánět močových cest, který už je možná na cestě k ledvinám. Proto ta bolest,“ zní závěr. Dostávám recept na antibiotika, a ještě jeden přípravek, který by mi měl ulevit.
Po nějaké době za mnou přichází postarší paní, aby mi oznámila cenu mého krátkého pobytu: „2038 dolarů.“ Překvapeně na ni zírám. Čekala jsem, že to bude drahé, ale tolik? Neumím si představit, co bych dělala bez pojištění.
Americký zdravotní systém funguje na zcela jiném principu než ten náš. V Česku máme tři pilíře sociálního zabezpečení – státní sociální podporu, sociální pomoc a zdravotní pojištění, které funguje na principu účasti všech občanů – každý musí povinně platit svůj díl. Na oplátku se všem dostává potřebné zdravotní péče, přičemž finanční spoluúčast dosahuje maximálně 15 %.
V Americe má každý občan na výběr, zda, případně jaké pojištění si pořídí. Stát se na tom nijak nepodílí. Někdy je ovšem hrazeno zaměstnavatelem.
„Já jsem měl štěstí,“ říká mi můj průvodce, zatímco spolu sedíme v čekárně pohotovosti. „Můj zaměstnavatel mi platí dobrou pojistku, takže nemám tak vysokou spoluúčast. Minulý rok jsem byl na operaci zad a doplácel jsem jenom 900 dolarů,“ říká s nadšením v hlase.
Lidé, jejichž zaměstnavatelé jim tak dobrou (nebo žádnou) pojistku neplatí, to mají ale těžší. Z nižšího platu musejí platit nejen pojištění, ale také daleko vyšší spoluúčast při případných zákrocích. Mnoho Američanů tak zůstává bez pojistky.
Změnu v systému měl znamenat zákon přezdívaný Obamacare, jehož cílem bylo zajistit dostupnější zdravotní péči pro všechny skupiny obyvatel USA. Díky tomu se mohli rozumně pojistit i nezaměstnaní nebo chronicky nemocní lidé. Celkově se tak během 5 let připojistilo 16 milionů lidí.
Když nechápavě kroutím hlavou nad jeho kritiky, ozývá se opět můj průvodce: „Zavedení tohoto zákona způsobilo zdražení pojistného pro lidi, kteří byli pojištění už před Obamacare.“
Podle kritiků se Obamacare nepovedl i v mnoha dalších ohledech. Lidé, kteří zůstali bez pojištění, museli platit pokuty, a zvýšily se také některé daně.
Konečná cena mých zdravotních potíží se v Americe vyšplhala na 17 000 dolarů. Lékařka v Česku nad tím jenom kroutí hlavou. Cizinci tady za podobnou péči tolik nezaplatí.
Článek pokračuje níže…
Od mé první návštěvy na pohotovosti uběhlo pár dní a já opět ležím na lůžku, tentokrát ale v jiné nemocnici. Tady se v čekárně chlubí špičkovými zaměstnanci a všechno tu působí tak nějak lépe. Jedna věc je tu ale stejná – sucho. Tentokrát jsem na to už připravená a vedle postele mám plnou lahev vody.
Bolest zad ani po několika dnech neustoupila, a tak mě po ultrazvuku čeká vyšetření na CT. Postupně se mi přijde představit lékařka i sestra. Aby se mi ulevilo od bolesti, pouští mi sestřička do žíly slabou dávku morfia, kterou ještě doplňuje lékem proti nevolnosti (opiáty mohou vyvolávat nevolnost).
V minulých hodinách jsem si sáhla doslova na dno svých sil. Po několika dnech bolestí, hladovění a minimálního množství spánku jsem opět vyhledala pomoc. Lékařka se mi nakonec rozhodla předepsat opiát oxykodon. Ulevilo se mi po něm? Ano. Vyspala jsem se, a díky jinému léku proti nevolnosti jsem také začala lépe jíst.
Z jeho používání jsem ale měla obavy. Najednou jsem totiž pochopila všechny články, s nimiž jsem během léta pracovala, a které se týkaly takzvané „opiátové krize“.
V 90. letech přesvědčily farmaceutické firmy americké zdravotníky, že opiátové léky na bolest nejsou návykové. Ty tak začaly být mnohem více předepisovány, dokud se neukázalo, že jsou vysoce návykové.
Ze statistiky Ministerstva zdravotnictví a sociální péče vyplývá, že opiáty na předpis v roce 2018 zneužilo 10,3 milionů Američanů. Ve stejném roce jich na předávkování zemřelo 47 600. To je více než 130 lidí za den. Opiáty tak zabíjí mnohem více lidí než zbraně nebo dopravní nehody, a jsou dokonce nebezpečnější než heroin.
V roce 2019 ve Spojených státech probíhalo více než 2 000 soudních řízení s farmaceutickými firmami, které se na spuštění krize podílely. Prezident Trump přislíbil na léčbu závislých 3 miliardy dolarů. Samotná krize ale podle odhadů vyjde na desítky miliard dolarů.
Navzdory léku proti nevolnosti se mi po morfiu udělalo špatně a motala se mi hlava. Bolest sice trochu polevila, ale stále jsem ji cítila. Od té doby jsem se opioidů už nedotkla.
„Opiáty předepisujeme jen v těch nejtěžších případech,“ říká mi česká lékařka, když jí vyprávím o své zkušenosti.
Průvodce po nejslavnějších památkách ve Washingtonu, DC + mapa
9 věcí, které můžete vidět ve Washingtonu, DC zdarma + jak se dostat do Bílého domu