Rozhodla jsem se, že začnu vynechávat dny, kdy se nic neděje. Od pondělí do středy totiž většinou chodím jen na stáž a do školy a psát o tom samém do kola mě nebaví. A vás to zase určitě nebaví číst. Třetí a čtvrtý týden jsem spojila dohromady, udála se spousta skvělých věcí!
Třetí týden
Středa, 26. června
Nejzajímavější částí dnešního dne byla návštěva redakce National Geographic. Mohli jsme si to tam prohlédnout, ale především se nám hodinu věnovala jedna bývalá účastnice našeho programu, která pro National Geographic nyní pracuje. Pracovat pro National Geographic byl můj sen snad už od střední. Pořád v to trochu doufám, takže jsem si dnešní návštěvy neskutečně vážila, protože to beru jako další krok k tomu si tento sen splnit.
Čtvrtek, 27. června
Konečně jsem měla pořádné jídlo! Nic, co bych si uvařila sama a co postrádá většinu koření, žádný fastfood, ale pořádné jídlo v pořádné hotelové restauraci. Organizace, která nás sem vyslala letos totiž slaví 50. výročí a jako každý rok, i tentokrát pořádá víkendový sjezd bývalých účastníků, sponzorů atd.
Během dnešního oběda nám přednášel Paul Gigot z The Wall Street Journal (mj. držitel Pulitzerovy ceny). Jelikož včera probíhalo první kolo prezidentských debat demokratických kandidátů, mluvil Gigot celou dobu hlavně o politice. To mě trochu zklamalo, doufala jsem, že nám toho poví trochu více o novinařině, ale co, pořád jsme měli to jídlo, které se skládalo z pečeného lososa, krabích kuliček, zeleniny, pečených brambůrek, krabí polévky a skvělého zákusku na závěr.
Večer jsem se opět podívala do Press Clubu. Měla jsem totiž domluvenou schůzku se svým mentorem. Po minulém setkání jsem se trochu bála, že nebudeme mít o čem mluvit, ale opak byl pravdou. Povídalo se s ním skvěle. Bavili jsme se o mé návštěvě v National Geographic, o Americe a o Česku, a o životě v DC.
Pátek, 28. června
Dneska nás jako držitele stipendií pozvali na další společnou akci se sponzory. Tentokrát to byla luxusní večeře v podobě steaku (v životě jsem větší neviděla). A samozřejmě se podával předkrm i zákusek. Tentokrát jsme měli i zasedací pořádek. Já jsem se čirou náhodou dostala ke stolu, kde seděla také „alumna of the year“, tedy mladá dáma, která se kdysi účastnila stejného programu a za svou práci v oblasti novinařiny letos dostala ocenění od naší organizace. Mluvit s ní bylo celkem inspirující, do své práce je opravdu hodně zapálená, a zároveň je neskutečně vděčná za příležitosti, které jí náš program dal.
Po večeři jsme měli přednášku o tom, jak je kapitalismus skvělý a socialismus špatný. Podle všeho se totož mezi americkou mládeží začíná rozmáhat trend, kdy si myslí, že socialismus je skvělá věc, takže se je spousta lidí snaží přesvědčit o tom, že to není tak růžové a zadarmo, jak se zdá.
Sobota 29. června
Tentokrát jsem si naplánovala výlet do Georgetownu. To je taková luxusnější čtvrť na kraji města. Plán byl takový, že si tam najdu místečko ve stínu u řeky, kde bude chládek a budu se učit na úterní zkoušku. Venku ale bylo šílené vedro a stín jsem také nikde nenašla, takže jsem nakonec procházela ulicemi a skončila se dvěma taškami nového oblečení, ups. Potom přišla pořádná přeháňka. Člověk by čekal, že když zaprší, tak bude venku o něco příjemněji, ale tady ve Washingtonu to úplně neplatí.
Venku bylo příšerné dusno a vlhko, i tak jsem ale statečně vyrazila ještě na jedno místo, které jsem chtěla vidět. Jmenuje se to Tudor Place. Tato stavba pochází z 19. století a má nádherné zahrady.
Po návratu domu jsem byla zralá na sprchu, hned potom jsem vyrazila na BBQ. To byla poslední akce, kterou pro nás naše nadace tento víkend uspořádala. Vyzkoušela jsem si tam poprvé hru Cornhole, při níž se snažíte hodit pytlíček do díry v terči, nebo alespoň na ten terč a mít více bodů než váš soupeř. Já na sporty moc nejsem, ale tohle je spíš taková deskovka ve stoje.
Neděle 30. června
Chtěla jsem se učit, ale velmi brzy mě to přestalo bavit a místo toho jsem vyrazila do botanické zahrady. Jsou to asi tři kilometry, ale já jsem tam v tom příšerném horku statečně došla pěšky (nevýhodou těchto nápadů je především to, že z vás pak na fotkách teče pot a jste červení jak raci). Botanická zahrada je takový miniaturní prales uprostřed Washingtonu, navzdory velkému množství návštěvníku je tam ale opravdu hezky.
Bohužel jsem tam schytala pár komářích štípanců, které doplnily štípance ze včerejška, takže mám teď nohy samý flek. Jelikož ze zahrady je to už jenom kousek ke Kapitolu, došla jsem si i tam a potom jsem pomalu zamířila domu.
Venku ale bylo pořád příšerné horko, takže jsem nakonec strávila asi hodinu na Mallu. Strašně se mi tam líbí. Sedíte na trávníku, na jedné straně máte Kapitol, otočíte se, a na druhé straně je Washingtonův památník. S trochou představivosti si můžete představit, že jen kousek za ním je Památník druhé světové války a potom Lincolnův památník. Celý park je lemovaný muzei, za nimiž z jedné strany vykukuje věž Trumpova hotelu, ta, na které už jsem byla. A kdesi v dálce se pak schovává Bílý dům. Když jsem tam tak seděla a přemýšlela jsem o tom, došlo mi, že orientace ve Washingtonu je neskutečně jednoduchá!
Čtvrtek, 4. července
Amerika má dnes narozeniny! Ano, dnes je Den nezávislosti, a já mám to štěstí, že jsem přímo v hlavním městě Spojených států. Od 11:45 ve městě probíhala přehlídka. Ta, na kterou Trump objednal pět tanků. Moc jsem nepochopila popis umístění a na přehlídku jsem přišla pozdě, takže jsem ty tanky prošvihla.
Že by mi to nějak extra vadilo, to se říct nedá, venku totiž bylo šílené horko a představa, že bych tam seděla více než 2 hodiny, mi přišla děsivá. Viděla jsem asi 45 minut, kdy se představovaly nejrůznější kapely a etnické skupiny. I to bylo hezké, vidět tu pestrost.
Po přehlídce jsem zamířila domu. Odpoledne probíhal trumpův proslov, ale jelikož pršelo, tak jsem tam nešla. Asi by to byl zajímavý zážitek, ale nepřišlo mi to jako něco, co bych chtěla nutně zažít, navíc když prší, a je tam spousta lidí…
Večer jsem chtěla jít na koncert na Kapitolu a odtud sledovat ohňostroj. Protože mi to ale přišlo celkem daleko, tak jsem se usadila u jednoho z museí, kde byl hezký výhled na Washingtonův památník. Dnešní ohňostroj měl mít celkem 35 minut a stál dohromady milion dolarů, které údajně zaplatily asi dvě soukromé společnosti. Když ohňostroj začal, byla to naprostá nádhera. Asi jedna z nejkrásnějších věcí, jaké jsem kdy viděla. Bohužel se ale během chvilky udělala taková kouřová clona, že už nebylo nic vidět.
Umíte si to představit? Vystřílet do vzduchu milion dolarů a většina lidí z toho nic nemá? To je dost na nic! Cestou domu se navíc začal snášet kouř k zemi, takže byl příšerně smradlavý vzduch. Je mi líto životního prostředí.
Abych řekla pravdu, tak jsem se na dnešek těšila i netěšila. Nemám zrovna ráda davy lidí, ale nakonec to tak hrozné nebylo a já si to celkem užila.
Pátek 5. července
Konečně! Na dnešek jsem skoro ani nemohla dospat! Naplánovala jsem si totiž výlet do muzea kus za městem, kde mají vystavený raketoplán Discovery. Těšila jsem se na to od té chvíle, kdy jsem loni na podzim zjistila, že se nachází takhle blízko Washingtonu.
Vyrazila jsem tam poměrně brzy ráno, takže jsem na místě byla pár minut po otevření. Muzeum je vlastně obří hangár, který nikdy nebyl využit ke svému původnímu účelu, a tak v něm teď parkují letadla, která zažila válku i rozvoj komerčního létání.
Mé první kroky po příchodu samozřejmě mířily k Discovery. Zahlédla jsem jej už od vchodu, ale to nebylo nic v porovnání s tím, když jsem se ocitla přímo pod ním. Jednou v životě jsem se byla u kopie v životní velikosti, ale tohle je originál. Originál, na kterém jsou ještě teď vidět vypálené stopy po plamenech, jak prolétal atmosférou při návratu na Zemi. Originál, který má na kolech ještě pořád vidět místo, které se jako první dotklo země při přistávání. Dneska se mi zkrátka splnil můj největší sen.
Vedle Discovery se ale v muzeu nachází i další spousta úchvatných exponátů. Šla jsem na prohlídku s průvodcem, a pokud se tam někdy náhodou podíváte, rozhodně vám ji doporučuji. V muzeu je vystavena Enola Gay, letadlo, které svrhlo atomovou bombu na Hirošimu. Je tam Concorde, je tam letadélko, v němž první žena obletěla sólo svět.
A je tam také Boeing, díky kterému dnes můžeme létat, kamkoliv se nám zlíbí. Byl to vůbec první prototyp komerčního letadla, s nímž pilot při předvádění udělal 360° otočku, aby ukázal, že je bezpečné. Jen si to představte. Letíte na dovolenou k moři a najednou se otočíte vzhůru nohama a zpátky. Každopádně ten trik udělal dojem a komerční letadla dostala zelenou. V muzeu jsem nakonec strávila celý den, od otevření do zavíračky. Musím říct, že od mého příjezdu do Ameriky to byl jeden z nejlepších zážitků. Nejen díky Discovery, ale i díky té neskutečné spoustě letadel a jejich zajímavé historii.
Mimochodem, spolubydlící v noci na dnešek odešla do obýváku a pak se asi hodinu nemohla dostat do pokoje, protože se nám vybila baterka ve dveřích.
Sobota 6. července
Na dnešní ráno jsem se objednala na prohlídku Kapitolu. Prošli jsme si celkem třemi místnostmi včetně dómu pod kupolí. Rozhodně to bylo zajímavé vidět, jen tady dnes bylo strašně moc turistů. Z Kapitolu vede tunel přímo do kongresové knihovny, což je vůbec největší knihovna na světě – nachází se v ní přes 30 miliónů knih. Po tom, co jsem ji viděla uvnitř, mi to připadá naprosto neuvěřitelné. Kde, a jak všechny ty knihy skladují?
Odpoledne jsem si zašla na oběd do jedné nedaleké restaurace. Dala jsem si svůj první hamburger tady v Americe (no jo, po měsíci). Že by mě nějak nadchl, to se ale říct nedá, asi to budu muset zkusit ještě někde jinde. Zbytek dne jsem strávila doma. Minulé dva dny byly opravdu náročné, a tak jsem byla ráda, že se můžu jen koukat na filmy, relaxovat a také chvíli pracovat.
Neděle 7. července
Dneska jsem si parádně přispala. Můj plán byl, že tak do 2 odpoledne budu pracovat a potom se půjdu podívat do muzea. Nakonec se mi ale nikam moc nechtělo, takže jsem pracovala ještě o něco déle. Potom jsem si vzpomněla, že mám na středu úkol (vlastně pololetní zkoušku), takže jsem pracovala i na něm. Asi v šest večer jsem potom vyrazila ven. Protože nám na pokoji musí pořád běžet klimatizace, byla jsem ráda, že se venku trochu ohřeji. Takhle k večeru už navíc není tak příšerné horko jako ve dne.
Zamířila jsem k Lincolnovu památníku a cestou jsem se zastavila také u památníku Alberta Einsteina. U Lincolna jsem se chvíli zdržela a potom začala zlatá hodinka, takže jsem se vydala podél odráživého bazénu (toho slavného z Forresta Gumpa) směrem k Památníku druhé světové války a Washingtonovu památníku. Musím říct, že tohle je asi první Památník druhé světové války, který se mi opravdu líbí a dělá na mě dojem. Je velký a plný symboliky.
Potom jsem se prošla ještě kolem Washingtonova památníku a zamířila k Bílému domu. Bílý dům je od nás tak blízko, že kolem něj kolikrát projdu, aniž bych se na něj podívala. Prostě se jen snažím protlačit davem turistů, asi jako v Praze. Je to celkem vtipné. Na druhou stranu se ale není čemu divit. Takovému Kapitolu nebo některému z památníků se svým vzhledem nemůže rovnat.
