Můj první týden ve Washingtonu se nesl hlavně ve znamení rozkoukávání. Čekaly mě první přednášky ve škole a první dny na stáži. Bylo potřeba zorientovat se v místním metru a také se konečně srovnat s časovým posunem. Po několika dnech lenosti a lelkování ve fastfoodech jsem se přinutila také k tomu, abych si něco uvařila. Je to zvláštní, ale ještě stále jsem si pořádně neprošla místní památky. Místo toho už jsem ale viděla pár muzeí.
Pondělí, 10. června
Ráno nás oficiálně přivítali na univerzitě a v programu TFAS. Během dne nás čekalo několik seznamovacích přednášek a také jeden z nejlepších proslovů, jaké jsem kdy slyšela. Byl o diverzitě (inverzitě) a o tom, jak by si lidé měli navzájem naslouchat, protože nikdy nevědí, kdo je ten druhý.
Po návratu ze školy jsem zamířila do Národní galerie portrétů (National portrait Gallery), kde mají vystavené portréty všech dosavadních amerických prezidentů. Všech, kromě toho současného, který se tam objeví až po odchodu z funkce.
Ačkoliv si neustále říkám, že „na zítra už si opravdu uvařím,“ zjišťuji, že to zkrátka nestíhám. Jelikož teď pracuji od rána do večera, většinou už se mi do vaření nechce, a tak s kamarády končíme ve fastfoodech, asijských restauracích a podobně.
Úterý, 11. června
Dneska jsem si přivstala. Ne, že bych po tom nějak extra toužila, ale v 7 nás čekal zápis na povinné exkurze a já se chtěla dostat na tu v National Geographic a v Kapitolu. Po zápise byl čas vydat se na první den stáže. Jak jsem zmiňovala již dříve, umístili mě do organizace, která se věnuje práci s nadanými budoucími novináři.
Organizace má sídlo v coworkingovém centru, které je asi 40 minut jízdy metrem od mého ubytování. Budu tam mít na starost sociální sítě a tvorbu videí.
Ráno jsem do metra nastoupila až na třetí pokus, do prvních dvou vlaků jsem se prostě nedokázala protlačit.
První přednáška z ekonomiky byla opravdu super. Náš vyučující o předmětu mluví s obrovským zápalem a nadšením. Po skončení přednášky ještě na univerzitě probíhala tzv. guest lecture, která měla podobu divadla. Herci nás nejprve nechali diskutovat o 4 otázkách na téma svobody slova atd. a z našich rozhovorů pak vytvořili několik improvizovaných scének.
Dnešní den tak trval dlouhých 12 hodin. Úterky budou asi dost náročné.
Středa, 12. června
Můj život tady už se pomalu začíná dostávat do normálních kolejí. Ráno se probouzím, aniž bych si připadala, že jsem vůbec nespala. Na stáž je to 40 minut jízdy metrem (a dnes jsem se dostala hned do prvního vlaku)! Rozhodně se tam nenudím, a jelikož mám na starost sociální sítě, mohu s radostí říct, že mě to i baví.
Dnes jsem na stáži skončila o hodinu dříve a poprvé jsem se vydala na delší cestu úplně sama. Asi 45minutový přesun do školy jsem zvládla, aniž bych se ztratila v metru nebo na ulici, takže myslím, že se mohu klidně pochválit. Odpoledne mě čekal seminář zaměřený na politiku a tisk.
Vyučující každý týden vylosuje jednoho člověka, který si musí vybrat článek o politice a vést o něm 15minutovou diskuzi. Je pozitivní, že na mě tato povinnost nepadla hned při první hodině, navzdory „pouhé“ 50% šanci jsem ale byla vylosována, abych připravila diskuzi na jednu z příštích hodin.
Dnešní den byl o něco kratší (trval „jen“ 11 hodin), já už ale netrpělivě vyhlížím čtvrtek, kdy skončím v práci v 5 a pak budu mít volno. Zatím jsem si nic nenaplánovala, ale myslím, že se pořádně vyspím… A možná rozkoukám Black Mirror, vypadá to dobře.
Čtvrtek, 13. června
Po skončení stáže nebyla škola, takže jsem měla velké plány, jak se půjdu podívat na různé vyhlídkové věže a do muzeí. No, bohužel bylo všude zavřeno, takže jsem zbytek dne strávila „odpočinkem“.
Pátek, 14. června
V pátek nemám vůbec stáž. Ráno mám sice školu, ale až od 9, navíc je to tam jen 4 zastávky, takže si můžu i docela přispat.
Kráčet chodbami, kterými se procházely a prochází novinářské legendy i světové osobnosti, vidět piano, na které hrál prezident Truman, to bylo zkrátka dechberoucí.
Kolem třetí odpoledne jsem se vydala do Trump International Hotel. Jak možná už název napovídá, je to luxusní hotel v centru města. Jedná se o bývalou budovu pošty, jejíž dominantou je 96metrová věž, která patří mezi nejvýše položené body ve Washingtonu. Tam jsem se samozřejmě musela podívat. Vidět město z výšky je vždycky dobrý způsob, jak jej lépe poznat.
Pak jsem si ještě na chvíli zašla na krátkou procházku na National Mall. Vidět jej ve dne bylo ještě úžasnější než v noci. Asi tady mi teprve začalo docházet, že jsem opravdu v Americe.
Ano, po týdnu. Po této krátké procházce jsem zamířila do The National Press Club, tedy do novinářské budovy. Tam jsem si opět uvědomila, jaké mám obrovské štěstí, že jsem byla vybrána, abych se jako jedna z mála zúčastnila tohoto projektu.
Kráčet chodbami, kterými se procházely a prochází novinářské legendy i světové osobnosti, vidět piano, na které hrál prezident Truman, to bylo zkrátka dechberoucí. Klub navíc každý pátek pořádá tzv. „Taco Nights“. Při zakoupení dvou drinků jsem tak mohla sníst tolik taca, kolik jsem chtěla, zatímco jsem si povídala s naším průvodcem (a shodou okolností i mým mentorem) o novinářském řemesle.
Cestou zpátky jsem se s pár dalšími lidmi zastavila u Bílého domu. Když jsme se fotili, rozsvítily se v zahradách naším směrem opravdu silné reflektory. O pár vteřin později kolem nás proběhl křičící sekuriťák a všichni začali utíkat směrem do parku. Bylo to dost děsivé, během několika vteřin na místo dorazili policisté a my jsme pak nějak došli domů.
Nakonec jsem zjistila, že se nestalo nic, co by vyloženě znamenalo nějakou hrozbu. Jen se někdo po dvou letech rozhodl, že zkusí přelézt plot (Bílý dům nedávno oznámil, že zdvojnásobí jeho výšku). Jen si to představte, po dvou letech se někdo pokusí přelézt plot k Bílému domu. Zrovna, když jsem tam já. Jaká je šance, že se to stane?
Mým oblíbeným koníčkem na cestách je – pokud jste to nepoznali z mých dřívějších příspěvků – jídlo. Zbožňuji ochutnávání cizích jídel a tady v Americe je jich tolik, že vlastně ani nevím, jestli to všechno stihnu. Bohužel se mezi těmi jídly nachází spousta fastfoodů a nezdravých jídel jako jsou donuty, sušenky, zmrzliny, hamburgery apod., takže ty ochutnávky asi budu muset omezit.
Sobota, 15. června
Konečně jsem se pořádně vyspala! Vzbudila jsem se až v půl 11, což ale zároveň znamenalo, že jsem toho spoustu prošvihla. Všichni mí kamarádi už byli venku, takže jsem se nakonec rozhodla vydat do Národního muzea americké historie. Odtud jsem pak zamířila do Muzea přírodní historie.
Obě tato muzea, a 15 dalších ve Washingtonu, spadají pod Smithsonian Institution. James Smithson byl britský chemik, který odkázal jmění svému synovci. Pokud jeho synovec zemře bez dědice, měly být peníze použity k založení institutu. Jeho dědic nakonec zemřel, aniž by po sobě zanechal potomka, takže dnes můžeme chodit do těchto muzeí a galerií, která představují obrovskou a komplexní sbírku lidského vědění a umění.
V muzeu přírodní historie asi před týdnem začala výstava fosilií. Jsem sice už dospělá, ale na kostru tyranosaura jsem se nejspíše těšila úplně stejně jako malé dítě.
Neděle, 16. června
Podle předpovědi měl být dnešek dost upršený. To se ale nestalo, bylo tu totiž 30 °C a nespadla skoro ani kapka. Z koleje jsem se dostala až někdy ve 12 a po několika dnech chození jsem se docela ráda svezla metrem. Dnes jsem zamířila do muzea letectví a kosmonautiky, které je sice částečně v rekonstrukci, ale tamní expozice i tak stála za to.
Koneckonců, člověku se nepoštěstí vidět každý den a) skafandr, který na sobě má ještě zbytky měsíčního prachu, b) model Hubbleova teleskopu v životní velikosti, c) skutečný Wright Flyer – vůbec první letadlo na světě, které bylo těžší než vzduch, sestavili bratři Wrightové.
Po muzeu jsem se ještě vydala na krátkou prohlídku tzv. „Smithsonian Castle.“ Je to vlastně budova výše zmíněného institutu, která vypadá jako hrad a je obklopena zahradou plnou palem a květin.
